Jak jsme se dali na včely
Začalo to dvěma úly, které dostala Dana v šesti letech od strýce Bureše. Příběh jedné rodiny, která u včel zůstala — ale nikdy se jimi nechtěla živit.
Dva úly v šesti letech
Začalo to u strýce Bureše. Dana k němu chodila „na čumendu” — stát opodál, koukat a ptát se. Když jí bylo šest, dostala od něj darem dva úly. Ne jako hračku, spíš jako zkoušku: ať si vyzkouší, jestli je udrží při životě.
Bylo to tak tak. Ale vydrželo to a postupně se od strýce naučila to hlavní — co dělat a hlavně kdy. U včel je načasování všechno; udělat správnou věc o dva týdny později je stejné jako ji neudělat vůbec.
U čtyř úlů pak zůstala až do dvaceti let.
Jirka a opatrné začátky
Pak se k tomu přidal Jirka. Ze začátku hodně opatrně — včela bodá, brr. Zato vytáčení, technika a vymýšlení, jak si práci usnadnit, to byl odjakživa jeho svět. Tahle dvojice se ukázala jako dobrá kombinace: jeden ví, co včely potřebují, druhý vymyslí, jak to udělat, aby se to dalo zvládnout.
Zlom přišel, když strýc už na včely nestačil a svoje včelstva nám předal. Měl radost, že má komu. My jsme měli najednou mnohem víc práce, než jsme čekali.
Kurzy, které nám otevřely oči
Začali jsme spolu jezdit na kurzy k Miroslavu Sedláčkovi. Tam jsme zjistili, že včelaření je dneska úplně někde jinde, než jak jsme to znali. Spousta věcí, které jsme dělali ze zvyku, šla dělat líp — a pro včely šetrněji.
První, co z toho vzešlo: darovaná včelstva jsme přestěhovali do nových úlů.
Později jsme oba absolvovali včelařské učiliště v Nasavrkách a vyučili se včelaři. Kromě papíru jsme si odtamtud odnesli něco cennějšího — partu kamarádů, se kterými si dodnes předáváme, co komu v praxi zabralo a co ne. Včelaření se z knížky naučit nedá.
Rodina u toho
Dva včelíny na zahradě postavil děda Jarek. Přidal se i k vytáčení, což je práce, u které je každá ruka dobrá. Časem přibyly ještě dvě včelnice v okolí.
Jak rostli synové Martin a Patrik, rostla i jejich role — nejdřív plnění sklenic a lepení etiket, později práce přímo u úlů. Dnes už zvládnou celý provoz: vytáčení, krmení i plnění. Bez nich bychom sezónu dávali dohromady těžko.
Deset let u včel na pár fotkách. Klepnutím se zvětší, mezi fotkami se listuje tažením do stran.
Klepnutím se list zvětší. Pak se mezi nimi dá listovat tažením do stran.
Proč to zůstalo koníčkem
Jedno rozhodnutí padlo hned na začátku a platí pořád: chceme, aby to zůstalo koníčkem. Živit se tím na plný úvazek nechceme.
Důvod je jednoduchý. Příroda je příroda a spoléhat se na ni nedá. Jeden rok je medu dost, druhý skoro žádný — a to se nedá naplánovat ani vyjednat. Když je včelaření koníček, špatný rok mrzí. Kdyby to bylo živobytí, byl by to problém.
Takže to děláme ve volném čase vedle práce. Jsou měsíce, kdy končíme hodně pozdě v noci a ráno se jde normálně do práce. Ale pak si člověk někde na dovolené odpočine, vzpomene si na to a uzná, že je to vlastně krásný relax.
A to je asi ten hlavní důvod, proč u toho jsme pořád.